Kone?ně je slune?ny den. Myslel jsem si. Několik

  tydn? za sebou v jednom kuse pr?elo a nechtělo

  p?estat. Mra?na se pozvolna rozestoupila. Mezi

  jednotlivymi oblaky se objevili ostré slune?ní paprsky.

  Bylo jarní zá?ivé ráno, p?l sedmé a já jsem se vydal ven.

  Potuloval jsem se t?i kilometry od vesnice, kde byla

  kopcovitá krajina porostlá hebkou zelenou trávou. Lehl

  jsem si na jeden z těch kope?k?, které vyplňovali celou

  tamní krajinu. Rozepjal ruce i nohy, ?ím? jsem se

  dotykal jemné trávy. Najednou, z ni?eho nic, jsem se

  trochu posunul směrem dol?. Já se p?itom, ale v?bec

  nehybal. Polekal jsem se a chtěl se prudce zvednout.

  Oto?it se a podívat se co se to podemnou děje. Nebo

  prostě jenom utéct někam pry? do bezpe?í. To jsem ale

  neměl dělat. Zemina podemnou, se tím pádem

  naprosto utrhla a já jsem sjel úplně dol?. A? na kraj

  kopce. Hlína mne zavalila a? po ramena. Proto?e jsem

  p?i pádu nadzvedl ruce, mohl jsem je pou?ít. Rychle

  jsem ze sebe hlínu odhrabal. Uvolnil jsem nejprve sv?j

  trup a pak i nohy. Byl jsem sice cely ulepeny od mokré

  hlíny, ale to nebylo to, co mne v tu chvíli zajímalo.

  Namísto vrcholku zeleného kope?ku, se rysovala

  ohromná za?loutlá lebka. Hned na první pohled bylo

  mo?né rozpoznat lebku draka. Ale jaky drak to byl jsem

  z lebky nepoznal. Vydrápal jsem se tedy zpět na

  kope?ek. Zemina podenou sice ují?děla, ale i tak jsem

  se dostal a? nahor?, ke svému nálezu. Zachytil jsem se

  obouma rukama lebky, abych opět nesjel dol?. Na jejím

  spodku, p?esně ?e?eno u krku, byly zbytky tlustého a

  sty?elého ?emenu. Na jeho konci byla st?edně velká

  kuli?ka. Vypadala jakoby byla vyrobená, ze skla. Ale

  musel to byt jiny materiál, proto?e vydr?ela pád z vy?ky.

  Hned mě napadlo, ?e ji chci. Pravou rukou jsem ji

  uchopil a utrhnul z ?emenu, ke kterému byla pouze

  p?i?itá. Najednou, kdy? jsem ji dr?el v ruce, se v ní

  za?alo něco odehrávat. Viděl jsem v ní pohybující se

  mraky a blesky. Za?ínala mne pálit a brnět ruka

  zároveň. Z kuli?ky mnou právě procházela nějáká

  energie. Zkusil jsem ji dát do kapsy, jestli to brnění

  p?ejde. A p?e?lo. Pustil jsem se lebky. Sjel dol? po

  zadku. A vydal se s parádním úlovkem dom?, se

  p?evléct. U? v tu chvíli jsem se rozhodl, ?e kuli?ku

  prodám za tu nejlep?í cenu, ve staro?itnictví v Orosu.

  Asi hodinu poté, co jsem se p?evlékl a sbalil si

  nejnutněj?í věci do svého vaku, jsem se vydal na cestu.

  Oros se nacházel jenom pět hodin svi?né ch?ze od mojí

  vesnice. Krajina p?ed tímto městem byla z mé strany,

  ?ili ze západu, naprosto plochá. Zato Oros se nacházel

  na zvrásněném kopci. Jak u? to ostatně u starobylích

  měst byvá. Na vychodní straně města se nacházel

  h?bitov. Tuto ?ást města oddělovala, od okolního jezera

  Ur, skála. Jezero Ur bylo obrovské a velmi dlouhé

  jezero. Bylo tak velké, ?e se na něm tvo?ili malé vlnky,

  které neustále nará?ely na jeho pob?e?í. Na protěj?í

  straně jezera se nacházela trpasli?í osada Durum

  Tharn. P?irozeny to konkurent Orosu, lidského města.

  Oros byl vzne?enym městem postavenym z ?edého

  kamene a r?znych druh? mramoru. St?echy

  několikapatrovych dom? byly z pálenych ta?ek barvy

  od oran?ové a? po tmavě rudou. V?echna okna mněla

  okenice i skla. Město také tvo?ilo hned několik náměstí

  a nespo?et chrám? r?znych bo?stev, jejich? vě?e se

  skvěly do vy?e.

  Po pěti hodinách jsem tedy p?i?el k bráně, která se

  nacházela na úpatí kopce, na něm? byl postaven cely

  Oros. Bránou procházela cesta a? do města. Byla

  masivní. Postavená z kamene a tvo?ili ji ?ty?i oblouky na

  p?dorysu ?tverce. Nebyla v ní ?ádná vrata, nebo m?í?e.

  Zato strá?e tam stály cely den i noc. Od rána, a? do

  noci. Popo?el jsem tedy k jednomu vojákovi a podal mu

  dokument o mém p?vodu, na něm? byla velká, tmavě

  rudá, pe?e?. Voják si ji vzal, zbě?ně prohlédl a podal mi

  ji zpátky se slovy: ?M??ete jít.“ Kdy? jsem si dokument

  p?ebíral, zeptal jsem se: ?A kde tady v Orosu najdu

  staro?itnictví.“ ?Ve Větrné ulici, staro?itnictví U

  Chmela?e. “ Odpověděl strá?ny.

  Větrnou ulici jsem na?el docela rychle, proto?e vedla do

  kopce, hned na první náměstí. Vstoupil jsem tedy do

  staro?itnictví, které bylo ozna?eno velkym vyvěsním

  ?títem. V tomto malém obch?dku p?ecpaném starymi

  cetkami a haraburdím, se hned naproti vstupním dve?ím

  nacházel prodejní pult o ktery se zezadu opírali dva

  lidé. Byli to Chmela? a jeho ?ena. Chmela? byl maly

  pupkaty mu? s oholenymi vousy. Jeho vnadná ?ena

  byla vy?í ně? on a také o více jak deset let mlad?í. Byla

  blond a nosila zlaté bryle. Jak jsem se později

  dozvěděl, byla d?íve právni?kou, ale proto?e byla líná a

  nesná?ela papírování, tak se raději ?ivila prodejem

  staro?itnych cetek, spolu s vě?ně opilím Chmela?em.

  Ostatně i te? do sebe Chmela? klopil pohár s vínem.

  Kdy? mě uviděl, odlo?il víno a ?ekl: ?Dobry den, co si

  p?ejete.“ Na to jsem se za?al hrabat ve svém vaku.

  Témě? ihned jsem tam na?el svou kuli?ku, kterou jsem

  zabalil do svého ?edého ?átku. Postoupil jsem se

  ?átkem v pravé ruce k pultu. ?Chci prodat tohle,“ ?ekl

  jsem a pozvedl ruku s ?átkem. ?Tak uka? co tam má?, “

  odpověděl Chmela?. Dal jsem tedy ?átek i s obsahem

  na prodejní pult a rozbalil jej. Na pultu se tak objevila

  ona magická kuli?ka. Stále se v ní pohybovala oblak a

  blesky. Chmela? i Chmela?ová na kuli?ku chvíli civěli.

  Potom se na mě Chmela? podíval a zprudka ?ekl: ?Kdes

  to ukrad.“A velmi rychle udělal, pravou rukou s

  nap?a?enym ukazová?kem, magicky symbol. Ten na

  chvíli prozá?il celé staro?itnictví. Nejprve jsem myslel, ?e

  mne proklel. Ale po chvíli, co jsem se vzpamatoval,

  jsem rychle zablil kuli?ku a dal ji zpět do vaku. Kdy? u?

  jsem stál u vstupních dve?í, abych ode?el rychle pry?,

  najednou se dve?e rozrazily. Za nimi se objevily strá?e.

  Jejich velitel, ktery ?el jako první, se na mne p?ísně

  podíval a zeptal se Chmela?e, ?To ty Pet?e, jsi vyvolal

  znamení. “Chmela? odpověděl: ?Ano já, ten kluk má u

  sebe upí?í amulet.“ ?Je to zloděj, nebo h??, jejich

  p?isluhova?.“ ?Dej sem ten amulet“, p?ikázal mi velitel.

  Vytáhl jsem tedy ?átek s kuli?kou. Vyndal ji, ze ?átku,

  rychle str?il do úst a polkl. V tu chvíli mě nenapadlo nic

  lep?ího. Byla moje a chtěl jsem za ni odměnu. To

  velitele roz?ílilo popadl mne za límec a spolu s

  ostatními vojáky mě odvlekli, a? do nedaleké soudní

  síně, která se nacházela na nejbli??ím náměstí. Tam

  jsem soudci vysvětlil, jak jsem ten amulet na?el. A

  soudce na základě toho rozhodl, ?e mne uvězní ve vě?i,

  v chrámu Mág?.

  Za úsvitu se rysovala ?erná silueta Bordurského lesa.

  Lesa velmi starobilého a hustého. Plného sk?et? a

  v?elijaké havěti. Za svitu ranního slunce se z této ?erné

  siluety vyloupla druhá, také ?erná pohybující se silueta.

  Silueta jezdce v plá?ti na koni. Jezdec jel poklidnym a?

  pomalym krokem, naprosto vyrovnaně, po kamenité

  horské cestě. Krajina se cestou měnila. Nebe za?ala

  rámovat poho?í. Mohutná poho?í Tharn se vzpínala k

  nebi a ?áste?ně tak zakryvala vycházející slunce. O dvě

  hodiny později jezdec dorazil k trpasli?í bráně. Ke bráně

  trpasli?í osady Durum Tharnu. P?ed branou byl

  mohutny padací most. Takovy jaky byli schopni vyrobit

  pouze trpaslíci. Nebyl ale spu?těny. Celá brána mněla

  tvar otev?enych og?ích úst, ze kterych tr?ely dlouhé

  tesáky a na cimbu?í nad branou stály trpasli?í strá?e.

  Oba dva strá?ní t?ímali mohutné sekery. Jezdec se

  zastavil p?ed ohromnou propastí, která byla p?ed

  branou. Náhle se vzepjal ve t?menech a zvolal:

  ?Otev?ete bránu!“ ?Jsem Lord Scythe!“ A zvolna vzepjal

  pa?i, kterou dr?el pergamenovou listinu s magickou

  runovou pe?etí. Pe?e? i p?esto, ?e byl slune?ny den,

  silně zá?ila. Její modry svit zalil tvá?e strá?í nad branou.

  Na jejich tvá?ích bylo vidět údiv a bázeň zároveň. ?Zase

  dal?í upí?í ?picl,“ procedil mezi zuby ten první. ?Spustit

  padací most!“ ?Otev?ít bránu!“ Za?val druhy na ostatní

  trpaslíky. Most se spustil a upír vjel pomalu do útrob

  Durum Tharnu.

  Durum Tharn byl, tak jako v?echny trpasli?í osady,

  vlastně jeden velky d?l. Také to bylo malé skalní město.

  Ka?dy trpasli?í d?m byl vyhlouben v pískovcové skále.

  Pouze z venku byla okna a dve?e. Zevnit? byla obydlí

  propojena tajnymi tunely, pro p?ípad velkého

  nebezpe?í. T?eba války. Trpaslíci se tak mohli

  nepozorovaně nav?těvovat a pomáhat si. Uprost?ed

  pevnosti byvala d?íve volná plocha. Tu ale trpaslíci

  ?áste?ně zaplnili hradem, ve kterém sídlil správce. Hrad

  byl vystaven z ohromnych ?ulovych kvádr?, které sem

  na saních natahali og?í otroci. Na zbytku nádvo?í se

  pravidelně konaly trhy. Někte?í trhovci zde dokonce

  prodávali ka?dy den v roce. Osada byla poměrně

  bohatá. V?echna pr??elí obydlí i samotny hrad byli

  ozdobeny bronzovymi ornamenty.

  Jakmile Lord Scythe pro?el branou, obklopili jej trpasli?í

  strá?e ze v?ech stran. Náhle někdo mocně zatroubil na

  roh. Zvuk se z rohu ?í?il nap?í? celou osadou, v?emi

  směry a v mnoha ozvěnách se vracel zase zpátky.

  ?Udělá? nějakou levárnu a rozsekáme tě,“ ?ekl někdo za

  Lordovymi zády. Scythe jemně pobídl koně k jízdě a ten

  se krokem rozjel kup?edu. Strá?e se velmi neochotně a

  pomalu rozestoupily. Bylo vidět jak je celé nádvo?í

  prázdné. Nikde ani ?ivá?ka. Pro upíra na tom, ale

  nebylo nic divného. Věděl, ?e trpasli?í ?eny, děti i starci,

  se podle svého oby?eje tak zachovají. ?e zalezou do

  svych nor, kdy? p?ijde nebezpe?í. Asi deset trpaslík?

  dovedlo jezdce k hradu. Ten z koně zesko?il a vydal se

  po mohutnych schodech ke dve?ím nadlidské velikosti.

  Ne? k nim do?el, strá?e mu je otev?eli a on vstoupil

  dovnit?. Uvnit? to bylo cítit zatuchlinou a pivem. V?ude

  na stěnách vysely k??e z r?znych druh? tvor?. Podlaha

  byla z ?erného mramoru s bílími ?ilkami, po které ladně

  klouzal Scythe?v ?erny plá?? s krvavě rudou pod?ívkou,

  jak ostatně na?izovala poslední upy?í móda. Obrovské

  sloupoví, zde vytvá?elo prostor velké síně, která mněla

  na vy?ku několik pater pr?měrného lidského obydlí. Na

  protěj?ím konci bylo pódium s malou lavicí uprost?ed,

  na které d?ímal samotny správce Aldin Udatny,

  obklopen svymi nejlep?ími vále?níky. Scythe se vydal

  p?ímo k němu a ignoroval p?itom nadávky od tamních

  strá?í. P?i?el a? ke správci a ?ekl, ?Jsem Lord Scythe a

  pot?ebuji tvé slu?by správce.“ A vytáhl p?itom

  pergamen s magickou pe?etí. ?To je, to je pe?e? na?eho

  krále,“ ?ekl koktavě Aldin. A hladil si p?itom sv?j

  pro?edivěly plnovous. ?A jaké slu?by m??e? ty, mocny

  upí?í Lord, od nás vlastně pot?ebovat,“ zeptal se

  trpaslík. ?Pry tady máte magickou líheň, kterou

  pou?íváte pro urychlení dospívání Gryf?,“ odpověděl

  upír. ?Hmmm, ano to máme. To je pravda,“ ?ekl Aldin a

  zavrtěl se, na své lavi?ce. ?Vyborně, pak ji chci pou?ít,

  “ ?ekl Lord a pousmál se. ?Ty, ty chce?, tady provádět

  nějaké svoje magické rituály,“ zakoktal se znovu Aldin.

  ?Ano chci a vy mi je pom??ete vykonat,“ dodal

  Unauthorized use of content: if you find this story on Amazon, report the violation.

  rozhodně Scythe. V okolí to silne zamru?elo. O?ividně

  to trpaslíky, kte?í byli v síni, pobou?ilo. Aldin Udatny

  znovu pohlédl na magickou pe?e?, která stále zá?ila na

  rozvinuém pergamenu. ?Dobrá, kdy? si to p?eje ná?

  král,“ ?ekl nep?íli? nad?eně Aldin a dodal. ?Jmenuji se

  Aldin Udatny a jsem správce Durum Tharnu.“ ?Pově?uji

  tímto své dva nejvěrněj?í vále?níky Buldina a Baldina,

  aby ti pomohli dosáhnout, zde u nás, tvého cíle.“ A po

  chvíli je?tě dodal: ??ekni co od nás pot?ebuje? a my to

  vyplníme. “ ?Nejprve pot?ebuji regenerovat.“ ?Dnes

  jsem toti? projel bordurskym lesem úplně sám.

  “ Odpověděl upír. Mezi trpaslíky toto tvrzení opět

  vzbudilo údiv. ?Následuj nás,“ ?ekl Buldin a pro?el

  kolem Lorda, jako by si jej ani nev?iml. Hned za ním ?el

  Baldin. Vypadá to, ?e to klaplo. Pomyslel si Scythe a

  znovu se pousmál. Sruloval pergamen, oto?il se na

  patě takovou rychlostí, ?e za ním zavlál jeho vlastní

  plá?? a vydal se ven ze síně za oběma trpaslíky.

  V noci tého? dne hodinu p?ed p?lnocí se za?aly ozyvat

  dunivé údery zpoza vstupních dve?ích vedoucích do

  obydlí, ve kterém regeneroval Lord Scythe. Stál u zdi v

  koutě a hybernoval. Vedle na stole le?ela prázdná

  ampule s lidskou krví. Pomalu otev?el o?i a chladnym

  hlasem ?ekl. Vstupte. Sly?el jak se někdo nervózně

  sna?í zasunout klí? do zámku hlavních dve?í. Moc mu to

  ne?lo a tak Scythe sly?el sk?ípání, kovu o kov, jak se

  doty?ny sna?il trefit do klí?ové dírky. Ale nakonec p?eci

  jenom byl klí? vsunut do otvoru. Ozvalo se cvaknutí a

  dve?e se otev?ely. Dovnit? vyrazili dva trpaslíci. Lorde

  Scythe. Oslovil ho jeden z nich. ?U? je ?as jít, jak jsi

  nám ?ekl.“ Upír pomalu otev?el o?i. ?Je v?e p?ipraveno,“

  zeptal se. ?Ano,“ odpověděl jednozna?ně druhy

  trpaslík. Nato se Lord protáhl, a? v něm zarupaly

  v?echny kosti. Popo?el ke stolu, ktery byl uprost?ed

  místnosti. Vzal ampuli a zastr?il si ji do ?erného opasku,

  ktery se velmi zjemna rysoval na jeho sametově ?erné

  ko?ili. Na jedné ze ?ty? ?idlí, která mu byla nejblí?, le?el

  p?ehozeny jeho plá?? s kapucí. Oblékl si jej. ?Tak,“ ?ekl.

  ?M??eme jít na ten rituál.“ A usmál se a? mu byly vidět

  jeho velké ?pi?áky.

  V?ichni t?i stoupají po to?itych kamennych schodech,

  zru?ně vytesanych v ?ulové skále. Na schodi?ti bylo

  cítit ?erstvy no?ní vzduch. Pochodně díky němu divoce

  plápolaly. Kdy? vy?li kone?ně nahoru, posvítil jim měsíc

  na jejich tvá?e. P?ed nimi se rysovalo obrovské kovové

  vejce. Vejce vysoké jako ?lověk. Stálo na kameném

  podstavci, ve kterém byli vyhloubeny t?i otvory. O

  podstavec se opíral stary ple?aty trpaslík s bílím

  plnovousem. Cely tento magicky stroj byl zastre?eny.

  V?ude se povalovala stébla sena z nedalekych

  gryfonních stájí. Zde naho?e foukal studeny vítr. Scythe

  si nasadil kapuci a ?ekl směrem ke starému trpaslíkovi.

  ?V?e je pry u? p?ipraveno.“ ?U? se nem??u do?kat

  svého nového gryfa.“

  Oto?il jsem se na posteli a nechal jsem své nohy volně

  vyklouznout z pod p?ikryvky. Tím pádem jsem se dotkl

  podlahy. Zarazilo mne jak byla studená. Pomyslel jsem

  si, ?e u? se opravdu za?íná ochlazovat. Brzy za?ne

  mrznout. Mo?ná, ?e v Severní zemi, bude brzy padat

  sníh. A do takové zimy se mám vydat. Své nohy jsem

  zatím, nechal na zemi, moc dlouho. Tak?e byly

  nep?íjemně studené. Rychle jsem je str?il, do vysokych

  bot, z tuhé ?erné k??e, které byly těsně u mého lo?e.

  Po jejich obutí jsem se ?el podívat k oknu. To tvo?ilo

  celou stěnu mého pokoje. Sahalo od jedné zdi ke druhé

  , od podlahy ke stropu. Rám byl z ryzího st?íbra a celé

  bylo poskládáno z velkych skleněnych tabulí spojenych

  kovovymi pásky. Jeho st?íbrné okraje byly vsazeny, do

  ost?e zalomenych kamennych oblouk?, které byly

  zdobeny ornamenty z dlouhych vzájemně propletenych

  monster. P?i?el jsem k němu a stál jsem od něj jen maly

  kousek, asi na jednu délku mé boty. Ve skle byly na tuto

  vzdálenost vidět malé bublinky. Vznikly v něm, kdy?

  sklá?i zpracovávali roz?havené sklo do tvaru těchto

  tabulí. P?i rozválení, se do skla dostala tro?i?ka

  vzduchu. A tato tro?i?ka, te? byla navěky uzav?ena, v

  tomto pr?hledném vězení. Mé pocity mi ?íkaly, ?e jsem

  jako ten vzduch uvězněny ve skle. Zachvěl jsem se a

  rychle odstoupil od okna. Prohrábnul jsem si vlasy a

  za?al se raději soust?edit na krajinu za sklem. Má

  intuice mne k ní p?itahovala. Ostré kopce a město v

  mdlych barvách. V?e v barvě ?edi. Dnes je opravdu

  nedostatek slunce, pomyslel jsem si. A to jen díky těm

  temnym mra?n?m. Najednou, právě v tu chvíli skrze

  mraky prolétl velmi zvlá?tní tvor. Tvor, ktery ze sebe

  vydal ohromny sk?ek a ten se rozléhal, odrá?el i násobil

  po celé krajině, kterou jsem mohl vidět. V?ichni ptáci

  urychleně prchali z města. Cítili, ?e p?ichází dravec. Ale

  nebyl to jen dravec, bylo to i monstrum. Stejné

  monstrum, jako ta vyobrazená na kamennych

  obloucích okna u kterého jsem zrovna stál. Byl to ?erny

  gryf. V?echno ztichlo. Ost?e mí?il k zemi, témě? kolmo,

  do centra města. Na těle této skvostné p?í?ery byl

  temny stín ve tvaru lidské postavy. Stín byl tak temny,

  ?e bytost v něm, musela byt oble?ena v ?erném plá?ti.

  Tvor náhle roztáhl svá k?ídla. Změnil tak dráhu letu. A

  zmizel mezi domy.

  Najednou jsem usly?el kroky a jejich ozvěny, odrá?ející

  se po to?itém schodi?ti za deve?mi, oddělující

  schodi?tě od místnosti, ve které jsem byl. Oto?il jsem

  se k oknu zády a ?el jsem rychle ke dve?ím. Srdce mi

  prudce bu?ilo. Kdo to je. Myslel jsem si. A co po mně

  bude chtít. Sly?el jsem jak ?ustí plá?? strá?ného, ktery

  stál za dve?mi a hlídal mne, abych nemohl uniknout.

  Kroky se p?ibli?ovaly. Jejich rytmus nazna?oval, ?e jsou

  ?enské. Ta ?ena u? musela byt velice blízko, proto?e

  voják najednou vyhrkl Zdravím krásná Alíyo. Dve?e se

  poměrně rychle otev?ely a za nimi opravdu stála kně?ka

  Alíya a strá?ny. Kně?ka byla docela mladá,

  pětadvacetiletá, ?tíhlá a i vysoká. Byla nádherná, ale

  mněla jednu zvlá?tnost, které si ka?dy na první pohled

  musel v?imnout. Její lebka byla neoby?ejně dlouhá. To

  proto, ?e jí ji od narození stahovaly obvazy, aby dosáhly

  zvlá?tního tvaru. Také neměla vlasy, ani obo?í. V ruce

  dr?ela pohár. Podal mi jej. Byl témě? plny jakési ?erné

  tekutiny. ?ekla Napij se. Nevěděl jsem co to je. Jestli

  mne chtějí otrávit za mou drzost, ?e jsem ten amulet

  spolknul, nebo co vlastně. Napij se a bude? svobodny.

  Nic se ti nestane, kdy? poslechne?. Pouze ten amulet

  vyka?le?. A tak jsem poslechl. Nejprve jsem si trochu

  usrknul, abych ten nápoj ochutnal. Byl vskutku

  nechutny. “Brrr,” ?ekl jsem. Na to Alíya za?ala poulit o?i.

  Myslel jsem, ?e je to proto?e jsem se málo napil

  lektvaru. Ale na pytí u? bylo pozdě. Najednou jsem

  sly?el, jak se ohromné okno, na druhém konci

  místnosti, rozletělo na tisíce kousí?k?. To u? kně?ka

  k?i?ela hr?zou. Je?tě, ?e jsem stál k oknu zády, jinak

  bych mněl o?i plné st?ep?. Rychle jsem se oto?il. To co

  jsem v tu chvíli viděl, u? nikdy nezapomenu. Byl to

  hr?zy plny vyjev. Najednou byla s námi v pokoji

  ohromná ?erná nestv?ra, která zde naplno roztáhla svá

  k?ídla, aby vypadala je?tě vět?í. Na ní seděl upír, ktery

  se hladně usmíval, a? mu byli vidět jeho velké ?pi?áky.

  Scythe najednou vzepjal levou pa?i a vyslal proti nám

  desítky modrych blesk?. Já jsem jim usko?il. Alíya

  udělala protikouzlo, kterym byl magicky ?tít. Ten ji na

  chvíli ochránil. Kdy? to upír viděl, vzal pravou rukou

  laso a ?vihnul s ním směrem ke mně. Svázal mi tak

  nohy, během pár sekund. Na to Scythe prudce levou

  rukou p?itáhl k sobě otě?e. ?erny Gryf se vzepjal a

  odletěl i se mnou pry? z vě?e Mág?.

  Letěli jsme p?ímo na Orossky h?bitov. Po celou cestu

  jsem ?val hr?zou. A visel jsem hlavou dol?. Kdy? jsme

  p?istáli, zesko?il Scythe ze svého gryfa a uchopil mne

  za límec. Táhl mě po h?bitovní cestě k poh?ebnímu

  chrámu. Neměl jsem u? sílu mu vzdorovat. Cely tento

  hr?zny vyjev viděl s trá?ce h?bitova spolu s hrobníky.

  Strá?ce udělal ve vzduchu stejny magicky symbol, jako

  Chmela?, ze staro?itnictví. Na to vyslal upír blesky a

  spálil je ve vte?ině v?echny na prach. Nezbylo po nich

  nic. Scythe rozrazil mohutné chrámové dve?e. Dostali

  jsme se tak dovnit? chrámu. Protáhl mne kolem

  obrovského obrazu, na něm? byla vyobrazená velká

  chodba se spoustou dve?í. Nebyla na něm vyobrazena

  ?ádná postava. A táhl mne dál a? ke sloupoví, pod ním?

  byly dvě hrobky. Vyhodil mě do vzduchu a seslal

  kouzlo, tak?e mne p?ilelpil jakymsi lepivym slyzem, k

  jednomu sloupu. Nemohl jsem se ani pohnout. Pak

  luskl a z obou dvou hrobek odletěly poklopy. Obě dvě

  mrtvé ?lechti?ny se za?aly pomalu, ale jistě probírat k

  ?ivotu. “Rozpá?u tě jako psa, ty vidláku,” ?ekl mi

  Scythe. “A vezmu si tak m?j talisman, ktery jsem vyrobil

  p?ed dvěma tisíci let, zpět.“ Na to jsem akorát za?al

  vyka?lávat jakysi hlen. Scythe vytáhl sv?j me? z pochvy.

  V tom jsem uviděl, na obraze za ním, jak se pohybují

  dvě postavy. V p?edu po chodbě utíkal jako první mu?,

  s rota?ní ku?í. Za ním bě?ela ?ena s hlavou, jakou jsem

  viděl pouze u kně?ky áliyi. Je to asi nějáky magicky

  obraz napadlo mne. “Kam to tak blbě civí?,” vyk?ikl na

  mě upír. Najednou zprudka oto?il za sebe hlavu. To u?

  bylo ale pozdě. Mu? s ku?í vyst?elil. ?íp vylétl a hned za

  plátnem se postupně, tak jak letěl, za?ínal zhmotňovat.

  Jakmile se zhmotnil úplně, u? nemohlo nic zabránit

  neblahé osudu upíra. Projektil se mu trefil p?iímo do

  srdce. V tu ránu byl okam?itě mrtví. A rozpadl se v

  prach. Lovec upír? a kně?ka vysko?ili rychle z obrazu.

  Já jsem se hrozně rozka?lal. úplně jsem se dusil.

  Nemohl jsem dychat a najednou ze mne vy?la kuli?ka,

  onen talisman. Alíya jej chytila do ruky a zru?ila tak

  v?echna Scytheova kouzla. ?lechti?ny opět usnuly

  vě?nym spánkem a i mne osvobodila.

  Najednou, kdy? v?e utichlo, bylo z venku sly?et ?in?ení

  mnoha zbraní. Rychle jsme, v?ichni t?i, vyběhli ven. Byla

  to epická podívaná. Na h?bitově právě probíhala bitva

  mezi lidmi z Orosu a trpaslíky z Durum Tharnu. Mezi tím

  co se ná poda?ilo zbavit lorda Scythea, se trpaslíci

  vylodili u h?bitovní skály. Pro trpaslíky nebylo ?ádnym

  problémem p?ekonat skálu. A tak zde, uprost?ed bitvy,

  p?ed námi stál samotny Aldin Udatny. Alíya na něj

  zak?i?ela, “Scythe je mrtví vzdejte se.“Na to se Aldin

  zasmál a ?ekl, “Nevadí, dobijeme Oros i tak. Bude? nás

  je?tě prosit o milost kně?ko.“ Alíya pozvedla levou pa?i,

  ve které dr?ela upí?í talisman a z pravé vyslala ohromny

  blesk. Blesk se strefil p?esně do Aldina Udatného a

  ust?elil mu hlavu. Trpaslíci byli ohromeni. Kně?ka na ne

  k?ikla, “V?ichni se vzdejte, nebo vás spálím na prach.

  “ Na to nastal v trpasli?ím vojsku zmatek. V?ichni

  trpaslíci se naráz sna?ili slézt skálu. Pár jich p?itom

  spadlo dol?. Nakonec se ale témě? v?ichni nalodili a

  odpluli zpět do Durum Tharnu.

  Alíya mne zni?eno nic políbila na tvá? a smyslně

  pohladila na hrudi. V?e nakonec dob?e dopadlo a já

  jsem získal svoji odměnu za talisman. Stal jsem se

  plnoprávnym ob?anem Orosu.